Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První pořádná velká deska californské harcorové naděje GULCH ze San Jose má sice jen čtvrt hodiny, ale vůbec mi to nevadí. Osm skladeb kolem vás proběhne jako stádo bizonů a nechá vás ležet podupaného a schouleného s podivným pocitem, že jste prožili něco velmi intenzivního. Základ tvoří punk-hardcorový buldozer, ze kterého teče olej na všech dostupných místech a rez mu už dávno prožrala většinu součástek. Přesto se ale nezastavitelně pohybuje vpřed. Nekompromisně. V riffech je primitivní síla, která je obalena hutnou vrstvou hrubozrnného zvuku. GULCH odkazují na první kapely, které v devadesátých létech začaly montovat dohromady hardocorovou energii a deathmetalovou přísnotu.
V tom, jak brutálně působí, se GLUCH přibližují až k hranici grindcore a power violence. Uštěkaný vokál má v sobě nesmlouvavost, jaká mi chybí u většiny nových kapel. Zkázonosná energie tu čiší z každé minuty. GULCH jsou jedna z těch kapel, které dokáží vytvořit pod scénou lítou řež, aniž by její členové museli předvádět nějaké artistické výkony po vzoru THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Jediná bestie je tu ta s mikrofonem, ale to bohatě stačí. Z Elliotta Morrowa přoi kocnertu stříká maniakální zlovolný proud chaosu na všechny strany.
Jedinou výjimku v tom, jak neartikulovaně celek působí, nalézám v poslední skladbě „Sin In My Heart“. Tady GULCH dokazují, že dokáží i budovat atmosféru a expresivní zabarvení vokálu tomu dodává ještě větší grády.
Celkem chápu, proč jejich krátké album vzbudilo tak silný ohlas. GULCH jsou kapelou, která navazuje na samotné základy extrémního hardcoru. Je z nich v každé sekundě cítit špína, obhroublost a syrovost, která je naprosto uvěřitelná. Navíc tomu dodávají jiskru svým nízkým věkem. Ta mladická upřímnost a zarputilost se nejvíce projeví samozřejmě na koncertech, GULCH se ale podařilo tento element přetavit i do studiové nahrávky.
1. Impenetrable Cerebral Fortress
2. Cries of Pleasure, Heavenly Pain
3. Self-Inflicted Mental Terror
4. Lie, Deny, Sanctify
5. Fucking Towards Salvation
6. All Fall Down The Well
7. Shallow Reflective Pools of Guilt
8. Sin In My Heart
Diskografie
Impenetrable Cerebral Fortress (2020) Live on Axe to Grind (live) (2020) Gulch (demo) (2019) Burning Desire to Draw Last Breath (ep) (2018) Demolition of Human Construct (demo) (2017)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.